Starověká římská republika
Státní útvar, který jsme si zvykli označovat jako starověký Řím či římská říše nese název města, jež bylo po většinu doby její existence klíčové.
Samotný Řím vznikl v průběhu 8. století př. n. l. spojením vesnic na sedmi pahorcích, které se rozkládají okolo řeky Tibery. Malé osady, jež se postupně rozrůstaly, byly zpočátku odděleny bažinným územím mezi nimi. Tyto mokřady byly postupně vysoušeny, což umožnilo spojením zmíněných osad, které daly vzniknout městu Římu. Páteří celého projektu byla velká římská stoka, Cloaca Maxima, která, s mnoha rozšířeními, funguje dodnes.
Politicky nebyl Řím od svého počátku zcela nezávislý, neboť místní latinské obyvatelstvo bylo pod správou sousední říše, apeninského hegemona, kterým nesl název Etrurie a byl tvořen přistěhovavšími se etruskými obyvateli neitalského původu. Poslední etruský král v Římě, Tarquinius Superbus, byl vyhnán v roce 510 př. n. l., jak uvádějí prameny. Řím získal samostatnost, stal se republikou a mohl velmi brzy pomýšlet na územní expanzi. Většina italského území do poloviny 3. století skončila pod nadvládou Říma. Římané některé městské státy na apeninském ostrově obsazovali vojensky, ale s mnoha uzavírali spojenecké smlouvy, díky kterým si tyto oblasti mohli po celou dobu existence římské říše ponechat výhodný správní status. Tito spojenci se označovali jako foederaté, z čehož později vznikl dnešní pojem federace.
Politické zřízení republikánského Říma bylo postaveno na bohaté vrstvě patricijů. Ti postupně museli politicky ustupovat mase chudých plebejů, kteří v počátcích republiky měli jen velmi malá politická práva. Zákonodárnou funkci měl senát, jenž také potvrzoval kandidáty do důležitých úřadů. Senát byl volen sněmem, v němž zasedali všichni muži, jejichž majetek přesahoval stanovenou mez (tzv. census). Plebejové si postupně vymohli zřízení úřadu tribuna lidu, zapsání zákonů a posílení pravomocí plebejského lidového shromáždění, čímž se postupně zrovnoprávnili s patriciji. Majetkové rozdíly ovšem zůstaly.
Punské války, ve kterých starověký Řím zvítězil nad Kartágem, dokončily dominanci tohoto státu v celém území okolo Středozemního moře. Přinesli nicméně také sociální a následně politické problémy, které nakonec stály v pozadí, když se v průběhu 1. století př. n. l. republikánské zřízení změnilo na autokratický principát.
V následujících staletích se Řím dále rozrůstal kolem Středozemního moře, jež bychom, viděno očima Evropana, mohli ve starověku označit za střed světa, na Balkán, na Pyrenejský poloostrov i do Galie (dnešní Francie). V 1. století př. n. l. vstoupila také noha římského legionáře na půdu britských ostrovů.
Tato rychlá územní expanze, ve které byla získána rozsáhlá území (oblasti mimo Apeninský poloostrov byly označovány jako provincie), bohatá na zemědělskou půdu, způsobila příval levného obilí na území dnešní Itálie. Společně s přívalem otroků, kteří pocházeli obvykle z řad válečných zajatců z podrobených území, došlo k prudkému propadu ceny obou zmíněných komodit. Italští zemědělci nemohli konkurovat levné práci otroků, tudíž upadali do dluhů a stávali se bezzemky, kteří odcházeli do velkých římských měst a měnili se tak na městskou chudinu. Tyto polnosti skupovali velcí pozemkoví vlastníci a velkostatkáři. Vznikaly tak první latifundie, u nichž se často kumulovala i řemeslná výroba. Římský stát musel tyto problémy řešit. Nejenže se potýkal s množstvím neproduktivního obyvatelstva, ale italští rolníci byli také po staletí páteří římské armády, která byla oslabována nedostatkem vojáků při odvodech. Tento trend se podařilo oslabit až vojenskému veliteli Gaiu Marcovi. Provedl vojenskou reformu, v níž nařídil, aby výzbroj vojákům nadále platil stát a zavedl také pravidelnou výplatu žoldu. Nemajetní a chudí obyvatelé měst tak mohli být odváděni do armády, která se stala možností výdělku.
Poslední desítky let před přelomem letopočtu byly důležité i politicky. Cornelius Sulla, římský konzul a pozdější diktátor, urychlil svým uchopením moci v římské republice rozpad demokratických institucí. Gaius Julius Caesar pak dokončil tento proces, když se po vítězné občanské válce proti svým spoluvládcům ustanovil samovládcem a jmenoval svým nástupcem adoptovaného syna Octaviana.
Octavianus Augustus převzal velkou část pravomocí senátu, dříve vládnoucí instituce, a od jeho vlády odvozujeme název principát, jímž označujeme tehdejší politický systém. Jednalo se o snahu zakrýt skutečnou změnu, neboť Řím získal rysy despotické vlády a postupem času se stále více podobal pozdějším, raně středověkým monarchiím, což římští občané, kteří byli zvyklí podílet se po staletí na správě republiky, nesli zpočátku těžce.
Theodor Drick